Běžecké boty: tlumení, drop a šířka kopyta v praxi

Běžecké boty se od sebe liší hlavně čtyřmi věcmi: pěnou v mezipodešvi, výškou podešve, dropem a tvarem kopyta. Barva, název technologie na krabici ani cena o tom, jak bota sedne a jak se v ní běží, neřeknou skoro nic. Kdo rozumí těmto čtyřem parametrům, dokáže si z popisu modelu udělat představu dřív, než si ho obuje, a v prodejně pak ví, na co se ptát.

Mezipodešev: z čeho je pěna a jak se chová

Mezipodešev je vrstva mezi stélkou a gumovou podrážkou a odvádí většinu práce. Při došlapu se stlačí a při odrazu se vrací do původního tvaru; kolik energie přitom vrátí a kolik pohltí, záleží na materiálu. Dnes se používají tři hlavní skupiny pěn a výrobci je často kombinují ve vrstvách.

Pro běžné výběhy bych zvolil klasickou EVA nebo její novější směsi. Je to materiál, který nepřekvapí, a rozdíl v pružnosti proti závodním pěnám se projeví hlavně při rychlostech, kterými rekreační běžec běhá málokdy. Měkčí navíc neznamená automaticky pohodlnější: hodně poddajná pěna působí při chůzi po prodejně příjemně, ale v zatáčkách a na nerovném povrchu je bota méně stabilní.

Drop a výška podešve jsou dvě různá čísla

Drop je rozdíl mezi výškou podešve pod patou a pod špičkou, udávaný v milimetrech. Bota s 30 mm materiálu pod patou a 22 mm pod přední částí chodidla má drop 8 mm. Běžná nabídka se pohybuje od nuly, kdy jsou pata a špička ve stejné výšce, zhruba po 12 mm.

Výška podešve, anglicky stack, říká něco jiného: kolik materiálu je mezi chodidlem a zemí. Dvě boty se stejným dropem tak mohou být úplně odlišné – jedna nízká, v níž je cítit každý kamínek, druhá vysoká a měkká. Že jde o parametr, který má na běh skutečný vliv, dokládá i to, že pravidla World Athletics omezují u silničních závodních bot výšku podešve na 40 mm.

Když si někdo vybírá druhý pár, radím držet se dropu, na který je zvyklý z toho prvního, a měnit raději jiné vlastnosti. Výrazně nižší drop mění způsob, jakým chodidlo dopadá, a přechod na něj je záležitost na týdny, ne na jeden výběh. Údaj najdete v technickém popisu modelu, jen je třeba počítat s tím, že výrobci neměří všichni stejnou metodou.

Silniční a trailový vzorek podrážky

Silniční podrážka je téměř hladká, s mělkými drážkami. Na asfaltu má díky velké styčné ploše dobrou přilnavost a guma se opotřebovává rovnoměrně. Trailová podrážka má výstupky, takzvané špunty, vysoké zpravidla několik milimetrů, které se zakousnou do hlíny, trávy nebo sněhu. Čím je terén měkčí a blátivější, tím vyšší a řidší vzorek se hodí, protože se z něj bláto samo vyklepe.

Trailové modely mívají navíc pevnější svršek, vyztuženou špičku a někdy ochrannou destičku v podešvi proti ostrým kamenům. Na asfaltu se ale špunty rychle obrušují a bota na nich působí tvrdě. Kdo běhá převážně po chodnících a parkových cestách, vystačí se silničním typem; trasu podle povrchu pomáhá zvolit úvodní přehled o běhu pro začátečníky.

Kopyto: šířka, tvar špičky a velikost s rezervou

Kopyto je forma, na které se bota staví, a určuje její vnitřní tvar. Dva modely stejné velikosti se mohou lišit šířkou v prstech, výškou nártu i tím, jak pevně drží patu. Někteří výrobci nabízejí vybrané modely ve více šířkách, obvykle označených jako úzká, standardní a široká, a některé značky stavějí na anatomickém kopytě s širokou špičkou, v němž se prsty mohou rozložit.

Šířku považuji za podceňovaný parametr. Lidé řeší milimetry dropu, a přitom si koupí botu, v níž malíček tlačí do boku. Při zkoušení se proto vyplatí stoupnout si a zkontrolovat, zda chodidlo nepřetéká přes okraj stélky; tu lze u většiny modelů vyndat a postavit se na ni na zemi.

Délka se volí s rezervou. Před nejdelším prstem má zůstat místo zhruba na šířku palce na ruce, tedy okolo jednoho centimetru, protože chodidlo se při došlapu prodlužuje a během dne o něco zvětší. V praxi to často vychází o půl čísla až číslo víc než u vycházkové obuvi. Sám bych zkoušel odpoledne a v ponožkách, ve kterých budu běhat, a čísla různých výrobců bych mezi sebou neporovnával, protože se rozcházejí. Spolehlivější je délka stélky v centimetrech.

Jak dlouho pěna vydrží a podle čeho poznat konec

Pěna stárne dřív než podrážka. Výrobci nejčastěji uvádějí životnost v řádu stovek kilometrů, obvykle někde mezi pěti a osmi sty, a záleží na materiálu, hmotnosti běžce i povrchu. Lehké závodní pěny odcházejí dřív, hutnější tréninkové vydrží déle.

Poznat se to dá i bez počítání. Na boku mezipodešve se objeví hluboké vodorovné vrásky, které po odlehčení nezmizí, bota postavená na stůl se naklání k jedné straně a při stlačení palcem pěna nepruží. Kilometry přiřazené ke konkrétnímu páru umí hlídat většina běžeckých aplikací; jak k nim docházejí, popisuje text o tom, jak sportovní hodinky měří vzdálenost.

Než půjdete vybírat, vyndejte stélku ze své stávající obuvi, změřte její délku a největší šířku a čísla si poznamenejte. Podívejte se také na podrážku starého páru, kde je guma nejvíc sešlapaná. S těmito dvěma informacemi bude rozhovor v prodejně věcný a zkoušení kratší.

Zdroje

• World Athletics, Athletic Shoe Regulations – limity výšky podešve závodní obuvi
• ISO/TS 19407, Footwear – Sizing – Conversion of sizing systems
• ASTM F1976, Standard Test Method for Impact Attenuation of Athletic Shoe Cushioning Systems and Materials
• BASF, technická dokumentace k expandovanému termoplastickému polyuretanu Infinergy
• Arkema, technická dokumentace k elastomerům Pebax