Kde na koncertě stát, abyste slyšeli kapelu nejlépe

Nejlepší zvuk bývá na ose sálu kousek před mixážním pultem zvukaře nebo těsně vedle něj, tedy zhruba v polovině až ve dvou třetinách hloubky hlediště. Kdo řeší, kde stát na koncertě kvůli poslechu, má hledat právě tohle místo. Důvod je jednoduchý: zvukař míchá kapelu podle toho, co slyší sám, a čím dál od něj stojíte, tím víc se váš poslech od jeho liší.

Proč zvuk nejlépe sedí u mixážního pultu

Stanoviště zvukaře se označuje zkratkou FOH, z anglického front of house. Stojí v publiku naproti pódiu, aby zvukař slyšel hlavní ozvučení stejně jako diváci. Všechna rozhodnutí o poměru zpěvu a kytar, o množství basů i o celkové hlasitosti vznikají pro tento bod. O pár metrů vedle bude zvuk téměř shodný, o třicet metrů dál už ne.

Sám bych se postavil dva až pět metrů před pult, mírně mimo střed. Přímo za pultem totiž ve výhledu překáží technika a u zadní stěny pultu se zdržují lidé, kteří tudy jen procházejí.

Co se děje se zvukem přímo pod pódiem

V prvních řadách jste často mimo hlavní vyzařování reprosoustav, které visí vysoko a míří přes hlavy dopředu. Slyšíte tak hlavně bicí naživo, kytarové aparáty na pódiu a odposlechy určené hudebníkům, k tomu basové reproduktory postavené na zemi pár metrů od vás. Zpěv, který jde jen přes hlavní systém, proto vepředu často zaniká. Větší produkce to řeší malými reproduktory na hraně pódia, kterým se říká front fill, ale i ty pokrývají jen úzký pruh.

Podle mě je první řada volba pro oči, ne pro uši. Kdo chce vidět muzikantům na ruce, ať tam jde, jen má počítat s tím, že poměr nástrojů bude jiný než na nahrávce.

Basy u stěn, v rozích a uprostřed sálu

Nízké frekvence mají vlnové délky v řádu metrů a v uzavřené místnosti vytvářejí stojaté vlny. Akustický tlak je nejvyšší u stěn a nejvíc v rozích, kde se potkávají tři plochy. Basy tam proto duní, slévají se a zakrývají zbytek kapely. Stačí popojít pár metrů do prostoru a basová linka se vyčistí.

Zvláštní případ je střed sálu. Když basové reproduktory stojí vlevo a vpravo od pódia, jejich zvuk se na středové ose sčítá a vzniká pruh s výrazně silnějšími basy. O několik kroků stranou naopak leží místa, kde se některé hluboké tóny navzájem ruší. Považuji proto za užitečné během první skladby udělat pár kroků do strany a poslouchat, jak se mění basová kytara a kopák – rozdíl bývá slyšet okamžitě.

Horší poslech je také pod balkonem. Strop nad hlavou stíní přímý zvuk z vysoko zavěšených reprosoustav a ubývá hlavně výšek, takže činely a srozumitelnost zpěvu slábnou.

Line array a bodové reprosoustavy: jak se liší dosah

Ve větších halách visí po stranách pódia svislé sloupce z mnoha stejných reproboxů. Je to line array, česky lineární zdroj. Jeho předností je, že hlasitost s rostoucí vzdáleností klesá pomaleji: v oblasti, kde se sloupec chová jako souvislý zdroj, ubudou přibližně tři decibely na každé zdvojnásobení vzdálenosti. U klasické bodové reprosoustavy je to šest decibelů. Díky tomu může být vepředu snesitelná hlasitost a vzadu pořád dostatečná. Sloupec je navíc prohnutý, takže horní boxy míří dozadu a spodní na bližší diváky; těsně pod ním se ocitnete mimo jejich pokrytí.

Menší sály se ozvučují bodovými reprosoustavami na stojanech nebo zavěšenými po jednom či dvou kusech. Hlasitost tu s každým krokem od pódia ubývá znatelně a vyzařování výšek je úzké. Doporučuji stát v prostoru, kam obě reprosoustavy míří, tedy spíš uprostřed šířky sálu než u kraje, kde slyšíte jednu stranu výrazně hlasitěji. V opravdu malých prostorech ovšem na místě záleží nejméně, což je jeden z důvodů, proč mám rád koncerty v klubech.

Zpožďovací věže na velkých venkovních akcích

Pod širým nebem chybí odrazy od stěn a stropu, zvuk se ztrácí do prostoru a vítr umí výšky odnést stranou. Velké areály proto mívají desítky metrů od pódia další věže s reproduktory. Signál do nich jde elektricky, tedy prakticky okamžitě, kdežto zvuk z hlavního pódia letí vzduchem rychlostí asi 340 metrů za sekundu. Aby se obě vlny nepotkaly jako ozvěna, zvukař signál pro věž zpozdí o dobu, kterou zvuk z pódia k věži potřebuje – na sto metrů je to necelých 300 milisekund.

Zpoždění je správně nastavené pro prostor za věží ve směru od pódia. Tam bych se venku postavil, když se dopředu nedostanu: zvuk je čitelný a obraz na velkoplošných obrazovkách s ním víceméně sedí. Nejhůř se poslouchá v přechodovém pásmu těsně před věží a daleko po stranách, kde jsou oba zdroje podobně hlasité a rytmus se rozmazává. Jak si naplánovat přesuny mezi scénami, aby na výběr místa zbyl čas, popisuji v textu, který provází hudební festival od příjezdu po odjezd.

Jak si místo najít po příchodu do sálu

Po vstupu se nejdřív podívejte, kde stojí mixážní pult a kde visí reprosoustavy. Pak si stoupněte před pult na osu sálu a při předkapele zkuste dvě tři místa v okolí; předkapela mívá stejný systém, jen o něco tišší. U vyprodaných koncertů se prostor kolem FOH zaplní zhruba půl hodiny před hlavní kapelou, pozdější příchod znamená stát tam, kde zbylo místo.

Do kapsy patří špunty do uší určené pro hudbu. Na rozdíl od pěnových mají filtr, který tlumí hloubky i výšky podobnou měrou, takže kapela zní stejně, jen tišeji. Kdo se chce v davu hlavně hýbat a o místo se s nikým nepřetahovat, tomu poslouží i pár rad z článku o tom, jak zvládnout taneční parket bez ostychu.

Zdroje

• ČSN 73 0527 – Akustika: Projektování v oboru prostorové akustiky, prostory pro kulturní účely
• Audio Engineering Society – Journal of the AES, studie o lineárních zdrojích a line array systémech
• ČVUT v Praze, Fakulta elektrotechnická – studijní materiály k elektroakustice a akustice prostorů
• ČSN EN 352-2 – Chrániče sluchu, část 2: Zátkové chrániče sluchu
• Meyer Sound Laboratories – technické dokumenty k návrhu ozvučovacích systémů a zpožďovacích linek