Keramika a hrnčířský kruh na prvním kurzu

Hrnčířský kruh vypadá na videích snadno, ale první lekce je hlavně o jedné věci: dostat hroudu hlíny přesně do středu. Kdo ví předem, že se většinu času bude učit centrovat a že první miska bude křivá, odchází spokojený. Hotový kus si navíc neodnesete týž den – mezi točením a vypálenou glazovanou miskou leží několik týdnů schnutí a dva výpaly.

Centrování hlíny a proč na něm všechno stojí

Před točením se hlína prohněte, aby měla všude stejnou vlhkost a nezůstaly v ní vzduchové bubliny. Potom se hrouda zhruba velikosti pomeranče přimáčkne doprostřed suché hlavy kruhu, ruce se namočí a kruh se roztočí rychle.

Centrování znamená tlačit dlaněmi na rotující hmotu tak dlouho, až se pod rukama přestane houpat a běží hladce jako pevný kužel. Nejde o sílu paží. Lokty se opírají o stehna nebo o boky a tlačí celé tělo, takže ruce zůstávají nehybné a hlína se jim přizpůsobí, ne naopak. Uvolňuje se pomalu; prudké odtažení rukou hroudu znovu vychýlí.

Považuji centrování za jedinou část, kterou se nevyplatí uspěchat, protože chybu z ní už nic nenapraví. Hrouda mimo střed dá stěnu, která je na jedné straně silnější, při vytahování se rozkmitá a nakonec se zbortí. Lektor obvykle položí své ruce na vaše a ukáže tlak, který se slovy popisuje špatně.

Otevření hroudy a vytahování stěny

Do vycentrované hlíny se palci zatlačí důlek a roztáhne se do šířky. Dno má zůstat silné asi jako prst; začátečníci ho často protlačí až na kruh. Tloušťku si lze ověřit jehlou zapíchnutou do dna.

Pak se kruh zpomalí a stěna se vytahuje. Jedna ruka je uvnitř, druhá venku, prsty stojí proti sobě a společně stoupají ode dna k okraji stejnou rychlostí. Každý tah stěnu ztenčí a zvýší. Tři až čtyři tahy stačí; hlína, která je dlouho mokrá, měkne a sedá si.

Na první lekci bych mířila na nízkou misku nebo rovný válec, ne na hrnek s uchem. Válec je základ skoro všech tvarů a ukáže, jestli je stěna odspodu nahoru stejně silná. Hotový tvar se od kruhu odřízne strunou a přenese na desku.

Schnutí, přežah, glazura a druhý výpal

Po jednom až dvou dnech je kus ve stavu, kterému se říká kožovitě tvrdý: drží tvar, ale dá se ještě krájet. V té chvíli se obtáčí, tedy na kruhu se nožem srovná dno a vyřízne nožka, a lepí se ucha. Poté výrobek dosychá úplně, obvykle týden i déle podle tloušťky a vlhkosti v dílně.

První výpal se jmenuje přežah. Pálí se nejčastěji kolem 900 až 1000 °C a hlína se při něm nevratně změní v pevný, ale stále pórovitý střep. Právě nasákavost je důležitá pro další krok: glazura je vodní suspenze jemně mletých sklotvorných surovin a střep z ní při namočení nebo polití vtáhne vodu, takže na povrchu zůstane rovnoměrná práškovitá vrstva.

Dno a nožka se před druhým výpalem otírají dočista, protože glazura se v peci roztaví na sklo a kus by se přitavil k pálicí desce. Teplota druhého, ostrého výpalu závisí na použité hmotě a glazuře – hrnčina se pálí níž, kamenina obvykle nad 1200 °C. Na konkrétní hodnoty se ptejte v dílně, liší se podle materiálu.

Počítejte se dvěma věcmi. Hlína se schnutím a pálením smršťuje, celkem často o desetinu i víc, takže miska bude znatelně menší než na kruhu. A část kusů cestou praskne, nejčastěji kvůli nestejné tloušťce stěny a dna nebo příliš rychlému schnutí. Stává se to i zkušeným.

Oblečení, nehty a další praktické drobnosti

Vezměte si věci, které se mohou ušpinit, a zástěru, pokud ji dílna nepůjčuje. U kruhu se sedí rozkročmo a řídká hlína stříká na kalhoty a boty. Nehty ostříhejte nakrátko, dlouhé při vytahování stěnu proříznou. Prsteny a hodinky nechte doma, delší vlasy sepněte.

Vlastní nářadí kupovat nemusíte. Houbičku, strunu, jehlu, cidlinu i obtáčecí nože dílna má a bez přístupu k peci by vám doma stejně nebyly k ničemu.

Otázky, které položit dílně před přihlášením

Zeptala bych se nejdřív na počet lidí na jednoho lektora a na počet kruhů. Pokud se u kruhu střídáte, zbude z dvouhodinové lekce na točení polovina. Druhá otázka je, kdo výrobek obtočí a naglazuje: někde to za účastníky jednorázového kurzu udělá dílna, jinde se přichází podruhé, a to je podle mě lepší varianta, protože glazování je polovina řemesla.

Třetí otázka zní, zda kurz začíná rovnou na kruhu, nebo modelováním z ruky. Stavba z válečků a plátů je pomalejší, ale tvar při ní máte pod kontrolou.

Jedna lekce odpoví, jestli vás práce s hlínou baví; centrovat se během ní nenaučíte. K tomu je potřeba cyklus pěti až deseti lekcí s krátkými rozestupy, ze stejného důvodu, jaký popisuji u tvořivého koníčku, který má vydržet déle než měsíc. Mezi lekcemi se cit pro tvar dá cvičit i nasucho, třeba kreslením jednoduchých nádob podle předlohy. A pokud vás víc než hlína láká zvuk, podobně pomalý a poctivý rozjezd čeká i ty, kdo se pustí do hry na kytaru.

Při výběru termínu si rovnou zapište i druhou návštěvu na glazování, ať první miska neskončí zapomenutá v regálu dílny.

Zdroje

• Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Ústav skla a keramiky, studijní materiály k technologii keramiky
• Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Ateliér keramiky a porcelánu, studijní program
• Česká silikátová společnost, odborné materiály k výrobě a výpalu keramiky
• Národní ústav lidové kultury, dokumentace tradičního hrnčířství v projektu Nositelé tradice lidových řemesel