Kreslení od nuly, když nemáte talent ani čas

Kreslení od nuly je hlavně nácvik pozorování. Většina dospělých nekreslí to, co vidí, ale značku, kterou má pro danou věc v hlavě – oko jako mandli s kolečkem, dům jako čtverec s trojúhelníkem. Proto si jsou amatérské kresby tak podobné. Naučit se dívat jde bez talentu a stačí na to čtvrthodina denně, čtyři tužky a obyčejný skicák.

Tužky HB až 6B a papír, který snese gumování

Tuha není olovo, ale směs grafitu a jílu. Čím víc jílu, tím je tuha tvrdší a stopa světlejší; čím víc grafitu, tím je měkčí a tmavší. Odtud značení: H znamená tvrdou řadu, B měkkou a HB leží uprostřed. Číslo před písmenem udává stupeň, takže 6B je výrazně měkčí a černější než 2B.

Doporučila bych čtyři kusy: HB na lehkou rozvrhovou čáru, 2B na běžnou kresbu, 4B na stíny a 6B na nejtmavší místa. Tvrdé tužky řady H jsou spíš pro technické rýsování, do papíru ryjí a rýha po vygumování zůstane vidět. Samotnou HB se zase nedá udělat opravdu tmavý tón, a když na ni tlačíte, plocha se začne lesknout.

Papír stačí skicákový s gramáží kolem 100 až 120 g/m², mírně zrnitý, aby na něm grafit držel. Kancelářský papír je příliš hladký a tenký a při stínování se kroutí. Formát A5 se vejde do tašky, A4 dává ruce víc místa; za sebe bych začínala na A4, protože malý formát svádí ke kreslení ze zápěstí a k drobným, ustrašeným tahům. K tomu plastická guma, která se dá vytvarovat do špičky a grafit spíš odsává, než roztírá, a ořezávátko.

První cvičení: čáry, obrysy a měření tužkou

Začíná se rozcvičkou bez námětu. Stránka rovnoběžných čar tažených celou paží od ramene, stránka kruhů a elips. Vypadá to jako ztráta času, ale právě jistá, plynulá čára odlišuje čitelnou kresbu od roztřepené.

Druhé cvičení je slepý obrys. Položte před sebe klíče nebo vlastní ruku, sledujte očima okraj předmětu a stejným tempem veďte tužku po papíře, aniž byste se na papír dívali. Výsledek bude pokřivený, a to je v pořádku: oko se učí jet po skutečném tvaru místo po zapamatované značce.

Třetí krok je měření. Natáhněte ruku s tužkou, zavřete jedno oko a palcem si na tužce odměřte třeba šířku hrnku. Pak stejnou mírou porovnejte výšku. Zjistíte, že hrnek je o třetinu vyšší než širší, a tenhle poměr přenesete na papír. Tužkou v natažené ruce se dá přeměřit i sklon šikmé hrany. Je to jednoduchá pomůcka, kterou považuji za užitečnější než jakoukoli učebnici proporcí, protože opravuje právě to, v čem se začátečník plete nejčastěji.

Perspektiva, kterou potřebujete už u hrnku

Základ perspektivy se vejde do tří vět. Horizont leží vždy ve výšce vašich očí. Rovnoběžné hrany, které se od vás vzdalují, se na papíře sbíhají do úběžníku na horizontu. A všechno pod horizontem vidíte shora, všechno nad ním zdola.

Krabice natočená čelem má jeden úběžník, krabice natočená hranou dva. Nejčastěji ale narazíte na elipsu: kruhový okraj hrnku je v pohledu ze strany zploštělý a čím blíž je úrovni očí, tím je elipsa užší. Dno hrnku leží níž pod horizontem než horní okraj, a proto je jeho elipsa o něco otevřenější. Častá chyba je rovné dno pod kulatým okrajem.

Složité konstrukce s pravítkem bych na začátku vynechala. Stačí si u každého předmětu položit otázku, kde mám oči a kam se hrany sbíhají.

Stínování od světla k tmavé

Objem na papíře nevytváří obrys, ale rozdíly mezi světlem a stínem. Postavte předmět k lampě tak, aby světlo dopadalo z jedné strany, a hledejte pět věcí: nejsvětlejší místo, polostín, vlastní stín na odvrácené straně, úzký pruh odraženého světla při okraji a vržený stín na podložce. Vržený stín je nejtmavší těsně u předmětu a směrem ven měkne.

Než začnete stínovat předmět, nakreslete si na okraj papíru pět čtverečků od nejsvětlejšího po nejtmavší. Tahle stupnice ukáže, kolik tónů z tužek dostanete, a brání nejběžnější začátečnické chybě, totiž kresbě, která je celá šedá a bojí se černé.

Stín se nanáší šrafurou – hustými rovnoběžnými tahy v jednom směru, na tmavších místech překříženými druhou vrstvou. Roztírání prstem dává rychlý efekt, jenže plocha zešedne a umastí se. Postupujte od světlých tónů k tmavým, protože přidat grafit je snadné a ubrat ho beze stopy skoro nejde.

Čtvrthodina denně a jeden předmět na týden

Patnáct minut každý den posune ruku dál než tři hodiny jednou za měsíc. Vyplatí se kreslit tentýž předmět sedm dní po sobě, pokaždé z trochu jiného úhlu, a kresby datovat. Rozdíl mezi pondělím a nedělí bývá vidět. Proč krátké časté úseky fungují u všech rukodělných činností, rozebírám v textu o tom, jak udržet tvořivý koníček déle než měsíc.

Gumujte málo. Lehká čára tužkou HB, kterou přetáhnete správnější, učí víc než nekonečné opravování jedné linky. Kdo po pár týdnech zatouží po trojrozměrném materiálu, najde stejnou práci s tvarem a proporcí při točení na hrnčířském kruhu; kdo chce odpočinek bez tužky, ale se stejným soustředěním na tvary, může sáhnout po puzzle a hlavolamech.

Dnes večer postavte na stůl hrnek, rozsviťte vedle něj lampu a kreslete ho čtvrt hodiny. Zítra znovu.

Zdroje

• Koh-i-noor Hardtmuth, stupnice tvrdosti grafitových tužek
• ISO 216, Papíry pro psaní a některé druhy tiskovin – upravené formáty řad A a B
• Akademie výtvarných umění v Praze, studijní plán předmětu Kresba
• Národní galerie Praha, vzdělávací programy a kurzy kresby pro dospělé